Manželství - strana 23

Manželé středního věku seděli u večeře v nóbl restauraci, když k jejich stolu přišla mladší, elegatní dlouhonohá blondýna, beze slova chlapa vášnivě políbila a zase odešla. Manželka vytřeštila oči a pak potichu, leč razantně spustila: "Co to jako mělo znamenat? Ty tu fuchtli znáš?" "No, jestli to opravdu chceš vědět, tak to je moje milenka." "Milenka? To myslíš vážně? Hned zítra podám žádost o rozvod!" "Hele, Maruš, rozmysli si to. Chceš se opravdu vzdát svého šatníku, vily na Šumavě, svého Mercedesu a šperků?" U stolu nastalo hrobové ticho. Za chvíli manželka nezúčastněně povídá: "Hele, není támhleto tvůj šéf? A kdo to s ním sedí u stolu?" "Jo, to bude on a jeho milenka." Manželka si nabrala lžičku moučníku a povídá: "Ale ta naše je o hodně hezčí, ne?"

Vzala si takhle jedna skoro sedmdesátiletá vdova o pět let staršího pána. Asi po půl roce šla k doktorovi, protože se cítila nějak divně. Doktor ji prohlédl, udělal různá vyšetření a druhý den jí v ordinaci říká: "Paní Kovářová, mám tady zprávu z laboratoře. Možná vás to překvapí, ale budete maminka." "Pane doktor, nedělaj si legraci. Vždyť mně je skoro sedmdesát." "Ja vím, paní, ještě ráno bych přísahal, že něco takového je nemožné, ale jste lékařský zázrak." "No teda, to je pěknej problém..." a vyrazila z ordinace. V hale našla telefonní automat a volá domů manželovi. Ozve se jeho známý hlas: "Kovář, prosím." Manželka zařvala: "Ty mizero! Přivedl jsi mne do jiného stavu!" Chvilku bylo ticho a pak se z druhé strany ozvalo: "Kdo volá, prosím?"

Karel pozval svého kolegu k sobě domů, aby spolu natřeli člun. Když dorazili, Karel hned ve dveřích objal a políbil ženu a ptal se jí, jak se měla. U večeře jí pochválil jídlo, zas jí políbil a řekl jí, jak ji miluje. Když pak na dvorku natírali člun, Pepa se ho zeptal, jestli si nemyslí, že se manželce věnuje nějak moc. "Ani ne, Pepo. Víš, začal jsem s tím asi před půl rokem, a od té doby je náš vztah jako znovuzrozený. Nemůže to být lepší, vůbec se nehádáme." Pepa si řekl, že to tedy taky zkusí. Když večer dorazil domů, hned v předsíni manželku objal, pořádně políbil a řekl jí, jak ji moc miluje. Ona se mu vycukla, dřepla n a zem a začala usedavě brečet. Tak se jí Pepa ptá, proč brečí. A ona: "Tohle je nejhorší den mýho života! V krámě mě ukradli peněženku, malej Jarouš se natloukl na kole a je v nemocnici, praskla vana a zatopila sousedy, a teď ještě ty přijdeš domů opilej!"

Jeden bankovní úředník už se v zoufalství ze svého klienta vydal na osobní návštěvu, aby vyřešil problém výrazně přečerpávaných účtů a naučil toho pána se lépe starat o peníze. Povídá mu: "Prosím Vás, proč necháváte svou ženu utrácet pořád víc peněz, než dohromady vyděláte?" "Protože se radši hádám s vámi, než s ní."

Jeden chlápek s manželkou a tchýní se na dovolené na dálném východě dostal do zajetí domorodého kmene. Kmenový náčelník je obvinil z toho, že zneuctili jejich svaté území, když si na něm postavili stan. Byli odsouzeni k trestu padesáti ran bičem. Ale protože civilizace částečně dostoupila i do těchto končin, rozhodl se náčelník každému před trestem splnit přání. Manželka si přála, aby jí na zadek dali polštář. Tak ho dostala. Ale vykonavatel trestu se přesto párkrát netrefil a tak si paní odnesla několik bolestivých šrámů přes záda. Druhá přišla na řadu chlápkova tchýně. Ta zapřemýšlela a požádala o polštář přes zadek a polštář přes záda. Přes takovou ochranu rány skoro necítíla. Pak se náčelník zeptal chlápka a ten povídá: "Měl bych dvě přání. Zaprvé, chtěl bych sto ran místo padesáti." Náčelník se podivil, ale povídá: "Jak je ctěná libost. Chápu to jako výraz úcty k našim předkům. A co je tvé druhé přání?" "Chtěl bych na záda přivázat tchýni."

Dva spolužáci se potkali po několika letech a tak si povídají v baru nad skleničkou o životě. Jeden povídá: "Člověče, opravdu jsem nikdy neznal pojem slova štěstí, dokud jsem se neoženil." "Rozumím ti, u mě to je stejné. Jenže když jsem to zjistil, bylo už pozdě."

"Hele, slyšel jsem, že kdo se ožení v pátek, bude celý život nešťastný. Co myslíš, je to pravda?" "Samozřejmě, nevím, proč by zrovna pátek měl být výjimkou."

Ptá se pan katecheta: "Jestlipak víš, Pospíšile, kdo tě stvořil?" "Sím, to ja nevím, pane katecheta, u nás doma jsou kvůli tomu pořád mrzutosti."

Jeden malíř pracoval dlouhou dobu na jednom aktu. Každý den brzo vstával a dlouhé hodiny jemné práce se štětcem dávaly stále realističtější vzhled jeho plátnu, neboť stále lépe rozuměl anatomii ženského těla. Po čtrnácti dnech si řekl, že by si mohl dát přestávku. Protože mladá slečna, která mu stála modelem, se již dostavila, navrhl jí, že si mohou popovídat o svých životech nad pár sklenicemi vína - při práci totiž nikdy nemluvili. Asi po hodině se propracovali na dno lahve. Vtom uslyšel umělec před domem bouchnout dvířka od auta a honem povídá: "Proboha, manželka. Honem, sundejte si šaty!"

"Andulko, nejsou všichni chlapi takoví, jak se o nich říká. Já znám jednoho, ten je dvacet let ženatý a každý večer je doma." "Anežko, tomu se teda říká láska." "Houby láska - obrna."