Námořníci - strana 8

Vyprávěl námořník přátelům o svých dobrodružstvích v Jižní Americe: "Co vám mám povídat? Bylo to strašné! Indiáni vpravo, Indiáni vlevo, Indiáni všude kolem nás... Kam se člověk podíval, všude Indiáni na svých lodích. Přirazili k naší Margaretě a už se houfem drali na palubu..." "Proboha! Co jste dělali?" "Už bylo pozdě. Nedalo se nic dělat a tak jsme od nich museli koupit pár výšivek, nějaké koberce, několik vyřezávaných nožů a masek."

Zaklel jeden námořník, když se k ránu vypotácel z přístavní krčmy: „Zatraceně! Zeměkoule je velmi neklidná planeta!"

Na slunné pláži leží nádherná dívka. Zastaví se u ní mladý námořník a s obdivem ji pozoruje. „Co byste dělala, kdybych si k vám přisedl?“ zeptal se po chvíli. „Utekla bych.“ „A kdybych vám dal ruku kolem pasu?“ nedal se námořník odradit. „Utekla bych.“ „A kdybych se vás pokusil políbit?“ „No, utekla bych,“ pravila už trochu nejistě dívka. „A kdybych...“ „Prosím vás, přestaňte už!“ vybuchla netrpělivostí dívka. „Já nějak zvlášť rychle utíkat neumím, jistě byste mne snadno dohonil...“

Povídají si dvě dámy na potápějící se lodi: "Podívejte se, drahá pani, na toho směšného kapitána! Řekněte, copak tohle je nějaké potápění? To by měli vidět, jak se dřív lodě potápěly..."

V půl jedné v noci zazvoní někdo u lékárníka. Rozespalý lékárník se roztržitě oblékne, otevře a spatří opilého, škytajícího námořníka. „Vy jste lékárník?" ptá se ho vrávorající námořník. „Ano. Co se stalo?" „A jste majitelem této lékárny?" „Ano, jsem. Co si přejete?" „Prosím vás," škytne námořník, „máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?" „Mám!" vyrazí ze sebe lékárník a zuří vzteky, protože ho kvůli takovéhle hlouposti vytáhl z postele. „Tak si je strčte za klobouk!" zařve ze všech sil námořník a s hurónským smíchem zmizí za rohem.

„Pane kapitáne, proč stojíme?“ ptá se dáma na lodi muže nejpovolanějšího. „Je hustá mlha, madam,“ vysvětluje jí kapitán. „Plout v takové mlze je příliš velké riziko.“ „Ale vždyť jsou vidět hvězdy!“ diví se dáma. „To je sice pravda,“ povídá kapitán, „jenomže všude okolo nás je minové pole, a tam, co ukazujete vy, poplujeme až po detonaci!“

Dva potápěči pracují pod vodou. Náhle jeden z nich začne rozčilené má-vat rukama a dává znamení druhému: "Honem! Volají nás shora! Musíme se okamžitě vrátit!" "Proč? Co se děje?" "Loď se potápí!"

Cestující se vyptávají ve chvílí volna kapitána: „A už jste někdy viděl obávaného mořského hada?“ „Ne, nikdy.“ „Cože? Celý život se plavíte po všech mořích světa a ještě jste se nestřetl s mořskou příšerou? Jak si to vysvětlujete?“ „To je asi tím,“ vysvětluje kapitán, „že já jsem abstinent.“

Vypráví zarostlý starý mořský vlk cestujícímu, který se zajímá o ty nejnepravděpodobnější historky: „Jednou jsem seděl takhle na zádi lodi, šplouchal nohama ve vodě, když najednou cítím, jak mi o nohu zavadilo něco hladkého a kluzkého... Hmátnu po tom rukou a vytáhnu obrovskou pijavici. Ta vám byla jako má ruka!“ „Cože?“ nevěří cestující. „Neříkejte! Tak špinavá?“

Obloha je zatažená, na palubu poprchává, a tak se všichni cestující stahují do útrob velké zaoceánské lodi, kde už je pro ně připraven program. Jeden pán přijde do baru, protlačí se zástupem a zděšeně se rozhlíží. Všude je nabito k prasknutí, že by ani špendlík nepropadl. Najednou se mu rozzáří tvář. Před sebou vidí volný stolek. Rychle se začne k němu prodírat. „Tady to nemůžete obsadit, pane!“ zastavuje ho číšník. „Proč?“ diví se pán. „Je to snad pro někoho rezervované?“ „Ne, ale tohle to je taneční parket!“